Nenápadní zabijáci lásky

Nenápadní zabijáci lásky

Dobře viditelné "zabijáky vztahů" všichni známe: "Ani si mě nevšimne, asi už mě nemá rád..., nemáme už vůbec žádné společné zájmy..., netrávíme spolu čas, už jen mluvíme o dětech a o tom, co je potřeba zařídit... Našel/našla si někoho jiného..."

Ti méně nápadní však za našimi vztahovými problémy stojí od úplného počátku. Mají rozhodující vliv na to, jaké vztahy tvoříme a jak moc do nich jsme ochotni lásku dávat i ji přijímat. A neplatí to jen pro vztahy partnerské.

Tady nenápadní zabijáci lásky jsou:

Nízké sebevědomí

Nevěříme- li sami sobě, neustále pochybujeme o sobě a svých schopnostech, nejsme spokojeni se svým vzhledem, nepřipadáme si přitažliví, nedokážeme ve vztazích být naplno a v klidu sami sebou. Mnoho i dobře míněných slov si bereme příliš osobně a jejich význam vnímáme proti sobě.

(Vzpomínám si, jak těžké pro mě bylo kdysi uvěřit komplimentům. Jenom proto, že já jsem sama sobě krásná nepřipadala.)

Strach z odmítnutí

Bojíme se lecčeho. Strach z odmítnutí na nás ale má snad největší dopad. Kolik různých návrhů neřekneme nahlas, ze strachu, aby je druhý neodmítl... Kolik skvělých nápadů, které by mohly náš vztah rozvíjet, zavrhneme dřív, než je domyslíme do konce?

Kolikrát nepožádáme své pubertální děti o pomoc nebo o nějakou změnu z jejich strany jenom proto, abychom si nevyslechli, jak strašní nebo trapní rodiče jsme? Kolikrát těm menším potomkům neustoupíme jenom proto, že se bojíme, že nám to pokazí vztah - že nás odmítnou někdy v budoucnu?

Kolikrát si bereme výtky partnerů nebo vlastních dětí tak moc osobně a jsme z nich opravdu zkroušeni, protože v nich odmítnutí někde uvnitř v sobě cítíme?

(Permanentně naštvaně se tvářící puberťák je opravdu dobrou zkouškou toho, jak moc odmítnutě, jako zavržený rodič, který neudělá jednu jedinou věc dobře, si připadáme.)

Láska chybějící v dětství

Všechny děti se rodí plné lásky. Lásku naprosto přirozeně dávají i přijímají. Bohužel je naše výchova mnohdy založena právě na odmítání lásky. Jako děti se snažíme splnit mnoho podmínek, za jakých jsme přijímáni a lásku dostáváme. Vyrůstáme s dospělými, kteří už o bezpodmínečné dávání lásky přišli. Zamilováváme se a zažíváme zklamání, bolest.

Ve všech svých vztazích pak dávání a přijímání lásky filtrujeme přes tyto své zkušenosti. Někdy se bojíme lásku projevovat, abychom nebyli ti, co bláhově dávají moc a zase se spálí. Zároveň si nedovolíme lásku přijímat, když si sami myslíme, že si ji nezasloužíme. Ten první, koho přestáváme milovat jsme nejčastěji my sami...

I když tohle všechno víme, bývá to pro nás těžké změnit. Pro lásku a vztahy, po kterých toužíme nám ale nezbývá nic jiného, než přijmout riziko, že vztahy mohou a asi i budou bolet a fakt, že ty pěkné bývají tvrdě odpracované...